Listopad 2014

3.díl- Mučení

29. listopadu 2014 v 18:11 | Michaela. |  Zapomenout

Další díl povídky Zapomenout...


Mučení

Bouchly dveře. Rodiče přišli z práce a vedli rozhovor o novém řediteli u matky v práci. Slyšela jsem rozčílený hlas matky, ale slova jsem nerozuměla. Sedla jsem si k počítači a otevřela prohlížeč, kde se mi automaticky otevřela dvě okna, moje facebooková stránka a youtube. Ze vztahu jsem si Jakuba dala hned pryč, hned ten večer, co se to stalo. Teď jsem si řekla, že zvládnu odstranit naše společný fotky. Nechtěla jsem je tam mít, jen by mě zbytečně provokovaly. Otevřela jsem album, které jsem věnovala jenom nám dvoum. A rozhodla se fotku po fotce mazat. Otevřela jsem první a oči upoutal popisek: ,,Navždy" a Jakubův komentář ,,Miluju tě!!". Oči mi zaplavily slzy a fotka se rozmazávala, nešly už ani přečíst písmenka. Utřela jsem si oči do kapesníku a myší najela na tlačítko ODSTRANIT. Odstraněno. A takhle lehce jsem mazala vzpomínku po vzpomínce. U každé další fotky se mi stejně oči zaplavily slzy. Nešlo to, nešlo to bez breku. Oči jenom pořád dokola míjely komentáře: ,,Miluju tě!" ,,Ne! Já tebe miluju víc." ,,Navždy spolu." . Jak někdo mohl vymyslet, tak blbý slovo jako NAVŽDY. Jak může být v jednom slově tolik lži? Jde vůbec být s někým navždy? Během mého přemýšlení, mě vytrhl až hlas mamky. Volala mě k večeři. Seběhla jsem dolů do jídelny a posadila se ke stolu. Byl zeleninový salát, aspoň něco dobrého přes ten den. Nasoukala jsem do sobe aspoň polovinu toho, co obvykle a šla jsem zase do svého pokoje, lehla jsem si na postel a přemýšlela, co budu teď po večerech dělat. Vždycky jsem si psala s Kubou, ale co teď? Bylo v tom pokojí hrozný ticho, ze kterého šel až skoro strach. Zapípal mi mobil. Sáhla jsem po něm na poličku u postele a přejela po obrazovce prstem, aby se mi zobrazila smska. Byla od Jakuba! ,,Odpustíš mi?". Jak si dovoluje tohle mi napsat! Je mučení si to číst. Nechtěla jsem odepisovat zhasla jsem mobil a světlo v pokoji, zabubala se pod peřinu a usínala jsem v myšlenkách o dokonalém vztahu.

Michaela.

Ještě jednou

23. listopadu 2014 v 19:21 | Michaela. |  TT


Zase se mi zalíbilo TT- takže ho musím napsat.
_______________________________________________________

Tak já myslím, že tohle TT je užasné- můžete k němu napsat cokoliv a pojmout ho jak chcete.
Já ho napíšu ve smyslu prožít něco ještě jednou:

Každý z vás určitě někdy řekl- tohle bych chtěl prožít ještě jednou. Ale popravdě chtěli by ste to? Už by ste to přeci znali. Věděli jak to dopadne. Co bude? A přece vždycky příjde něco lepšího. Kdyby vám někdo řekl, co chcete prožít ještě jednou- co by ste řekli? Já nevím, vážně nevím. Asi by to byla nějaká blbost, protože mě teď nic rozumného prostě nenapadá. A upřímně? Nechci mít jednu věc- jednu vzpomínku, kterou budu chtít prožít znova. Víte co já chci? Chci říct, že chci celý život prožít ještě jednou. Nechci vybírat nejlepší vzpomínky z mého života a škrtat ty špatné. Chci, aby celý můj život byl dokonalý. A kdyby jsme si mohli jednou za život- kdykoli říct, tohle chcci prožít ještě jednou. Chci žít takový život, abych to nikdy neřekla. Aby mi to zbylo nakonec. Protože když budu žít užasný ivot, budu si pořad říkat, že příjde něco lepšího. Kdybych to někdy použila během života, znamenalo by to, že žiju život tak, že jenom jednoiu za čas je něco užasného. A mým přáním, by bylo prožít život JEŠTĚ JENDOU celý!

-omlouvám se za chyby

Michaela.

black and white, girl, sad, sweater, warm, winter, ♥ℳuȿℯ ℰℓℯȵa♥

"Moje první blogerské krůčky"

10. listopadu 2014 v 14:58 | Michaela. |  TT

"Moje první blogerské krůčky"

_______________________

Takže moje první blogerské "krůčky" začaly, když mi bylo.. hadám 10 let? Dala bych sem svůj první blog, ale bohužel už si ho nepamatuju. Bylo jich určitě přes 5. Všechny pro mě byly novou zkušeností. A popravdě s mým minulým blogem se mi ještě pořád těžko loučí.. Měla jsem ho hrozně ráda a myslím, že byl podobný jako tento. Kdo zná potvrdí. Ale nechtěla jsem to zase znovu rozjíždět. Byla tam nádjerná návštěvnost a užasná atmosféra. Dřív byly všechny moje blogy o hvězdách.. atd. Ale ten - Časopis Lady MIshel* bylo to něco jiného. Jediný kdo se mnou vydržel od začátku do konce je SIMIX a zaslouží obrovskou poklonu. Přes všechny moje až půl roční pauzy 10 blogu a nevím, co všechno ona to vydržela:) Vždycky jsem si ji ráda našla. Když sem dřív mívala na blog čas každy deN. Ano přidávala jsem okkolo 5 článků za den a všechny byly komentované a navštěvovaná. mOje blogy o "hvězdičkách" navštěvovalo přes 200 lidí za den. Za týden kole 1000. Děkuju za to! Blog je pro mě neuvěřitelná zkušenost. Bohužel čas není, a tak se spokojím s jedním článkem za týden, i když bych tady dokázala sedět pořád..
DĚKUJU VÁM!!!

Michaela.



awesome, beauty, black, black and white, cool, dark, darkness, flower, flowers, gray, grunge, inspiration, life, live, night, plants, pretty, rosa, rose, roses, white, gggg, uncolor, plom





2.díl- Ne

5. listopadu 2014 v 16:47 | Michaela. |  Zapomenout

2.díl povídky Zapomenout- Ne


Ne


Probudila jsem se. Řasenku rozmazanou až k ústům. Přišlo mi, že už snad brečím i ze spaní. Ležela jsem a moje oči směřovaly na hodiny. Měla bych vstát. Do školy vážně nechci, nechci ho vidět. Nechci vidět Vanessu. Musí být nadšená, že zkazila život holce, kterou nesnáší od první třídy. Ano, samozřejmě můžu zahrát bolesti břicha, nebo hlavy a zůstat doma. Ale až takový zbabělec nejsem. Dost lidí by radši zůstalo doma. Možná mi ještě zůstal ten maličký kousek sebevědomí, který mě donutí jít do školy. Vstala jsem, pozorovala jsem, jak se mi nohy šinou vedle sebe do koupelny. Opláchla si obličej a vyčistila zuby elektrickým kartáčkem z dovolené. Hodila jsem na sebe šaty a přes rameno přehodila kabelu. Vyrazila jsem a na křižovatce čekala na kamarádku, která samozřejmě o všem věděla. Čekala jsem přes 5 minut a najednou mi v kapse zabrněl mobil. Vytáhla jsem ho a na velké obrazovce svítila zpráva, že nedorazí do školy. Budu to tam muset vydržet sama.
Ve škole bylo rušno a vládla uvolněná atmosféra. Byla polovina června a ve škole se už prakticky neučilo, známky byly ve většině předmětů uzavřené a žáci devátých tříd měli po přijímačkách na střední školu. Já se hlásila na obchodní akademii a statní gymnázium. Rozhodla jsem se pro gymnázium, ale to jenom z důvodu, že tam jde i moje kamarádka.
,,Julie! Julie, stůj! ´´ volal mužský hlas. Ano byl to Kuba. Zastavila jsem se a zezadu mě chytil za ruku. Otočila jsem se k němu a on se mi upřeně díval do očí, nic neříkal. Bylo to pár sekund, ale to ticho mě frustrovalo. Konečně se chystal něco říct, ,, Nikdy jsem si nevšiml, jak máš krásné oči.´´. Vyškubla jsem ruku z jeho uchopení a rychlým krokem šla ke své třídě. Běžel za mnou a volal, neotočila jsem se.
Hodiny utíkaly pomalu, místo jedné minuty to bylo pět. O přestávce jsem se snažila moc nevylízat ze třídy, abych ho nepotkala. Pořád se mi dokola v hlavě motal jeho pohled- jeho krásný pohled, jeho nádherné modré oči. Musím se odmilovat, nikdy nepochopím jeho nevěru. Konec mého přemýšlení přerušil až zvonek, který signalizoval konec vyučování. Učitelka nás odvedla na oběd a já jsem si sedla k samostatnému stolu. Vidličkou jsem se vrtala v jídle, které nevypadalo zrovna dokonale. ,, Můžu? ´´ ozval se hlas. Vanessa si chtěla přisednout, přikývla jsem hlavou. Neřekla ani slovo, měla jsem na ni upřený výraz, ale ona nic. Už jsem ani nečekala, že něco řekne. Najednou se zvedla řekla ,,Promiň. ´´ a odešla.
Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že nás celou dobu pozoroval Jakub. Zvedla jsem se a odešla z jídelny. Domů jsem už běžela se slzami v očích. Doma jsem lehla do postele a zabubala se pod peřinu, cítila jsem, jak mi slzy tečou po tváři. Nebyla jsem silná. Byla sem snad pořád horší. Bolí to…

Michaela.